Vývoj lesa

Zhruba před jedním miliónem let započal v Evropě cyklus čtyř po sobě jdoucích dob ledových, jejichž názvy jsou odvozeny ze jmen alpských říček – Günz, Mindel, Riss a Würm. Doby ledové, které trvají zhruba 100 000 let, jsou střídány kratšími dobami meziledovými. Období, které nastalo po poslední době ledové, se nazývá holocén. Holocén je tedy pravděpodobně dobou meziledovou, na jejímž počátku vyhynulo mnoho druhů velkých savců, například mamutů. Podle klimatických období se holocén dělí na preboreál, boreál, atlantik, subboreál, subatlantik a subrecent.

Na základě pylových analýz bylo zjištěno, že po ústupu ledovce až do doby před přibližně 10 000 lety pokrývala šumavskou krajinu od středních poloh až do vrcholových partií bezlesá krajina kamenité tundry, typická nyní pro krajinu za severním polárním kruhem.

Preboreál se nazývá období 10 000 až 9 000 let před naším letopočtem, během kterého nastalo postupné oteplení a mírné zvlhčení, s průměrnými teplotami až o 5 oC nižšími než dnes. To mělo zásadní vliv na rozvoj vegetace. Do nejvyšších poloh Šumavy se rozšířila tundra a ve středních polohách začaly růst borovice lesní a bříza pýřitá. Na konci tohoto období se ojediněle objevuje líska, dále dub a jilm. Z Alp se začal do nižších poloh Šumavy postupně rozšiřovat smrk ztepilý.

Boreál se nazývá období 9 000 až 8 000 let před naším letopočtem, během kterého došlo k dalšímu oteplení se suchými léty a s průměrnou roční teplotou až o 2 oC vyšší než dnes. Díky vzniklému oteplení začaly v podhůří Šumavy ustupovat borovice a bříza, které byly nahrazeny nejprve lískou, později smíšenými doubravami. Ty se pak rozšířily až do středních poloh, zatímco do vyšších poloh Šumavy začal postupně pronikat smrk.

Atlantik se nazývá období 8 000 až 5 000 let před naším letopočtem, které bylo velmi bohaté na srážky s průměrnou roční teplotou o 3 oC vyšší než dnes. Díky těmto klimatickým podmínkám došlo k výraznému rozvoji vegetace, která se díky vlhku a teplu po odumření rychle rozkládala, čímž se zintenzivnily půdotvorné procesy. V této době se na Šumavě začal od severozápadu postupně rozšiřovat buk lesní, se zpožděním o 500 - 1 000 let i jedle. Zhruba před 7 000 lety se stal smrk ztepilý dominantní dřevinou v nejvyšších polohách.

Subboreál se nazývá období 5 000 až 2 500 let před naším letopočtem. Klima bylo suché, s teplotou v průměru o 1 až 2 oC teplejší než dnes. Horní hranice lesa byla stále mnohem výše než dnes, ale sucho způsobilo zmenšení ploch rašelinišť. Ke konci období začalo být počasí rozkolísanější a začalo se ochlazovat.

Subatlantik se nazývá období 2 500 až 1 400 let před naším letopočtem, ve kterém bylo podnebí vlhčí a chladnější než dnes. Horní hranice lesa dosáhla na Šumavě k nejvyšším šumavským vrcholům. Plochý povrch šumavských plání v nadmořských výškách nad 1000 m a vysoké srážkové úhrny umožnily vznik rozsáhlých šumavských slatí – vrchovišť. Ochlazování klimatu způsobilo, že smrk, buk i jedle začaly vytlačovat doubravy. Rozšíření jedle, buku i horských smrčin zřejmě dosáhlo kolem přelomu letopočtu historického maxima.

Subrecent se nazývá období od 1 400 let před naším letopočtem až do dnešní doby, ve kterém se začal projevovat vliv člověka. Osídlení začalo pronikat až vysoko do hor, kde les kácel, vypaloval, odvodňoval a vypásal dobytkem. Na odlesněné plochy a do prosvětlených lesů se opětně šířily světlomilné dřeviny – dub, borovice, bříza a různé keře, např. jalovec. Uplatňoval se stále větší vliv zemědělství, které způsobovalo velké změny v celých krajinách, včetně lesů. Místo přirozených lesů byly zakládány kulturní lesy, převážně monokultury.

Poznatky o vývoji našich lesů ze starších údobí v pozdním glaciálu a v postglaciálu byly zjištěny na základě pylových analýz a na nálezech zbytků rostlin nejčastěji v organogenních půdách, jakými jsou vrchoviště a slatiny. Metoda pylových analýz využívá toho, že pyl většiny dřevin se v rašelině dobře konzervuje. Podle procentického zastoupení pylu jednotlivých dřevin je možné usuzovat na druhovou skladbu dřevin v okolí rašeliniště. Z výsledků rozboru různě starých vrstev rašeliny se pak může sestavit diagram zastoupení dřevin v jednotlivých obdobích holocénu. Metodu pylových analýz je tak možné považovat za exaktní a objektivní metodu historického výzkumu.