TĚŽBA DŘEVA A OSIDLOVÁNÍ KRAJINY | Dřevařství Šumava

Nedávné archeologické nálezy v okolí Modravy potvrdily, že Šumava byla osídlována lidmi již v mladší době kamenné, tedy více jak 6000 let před Kristem. Archeologové soudí, že se nejednalo o trvalé osídlení, ale o osídlení lovecko-sběračské, kdy sem lidé přicházeli sbírat lesní plody a lovit ryby.

Prvními prokazatelně trvalými obyvateli Šumavy byli Keltové. I přes nedostatečný archeologický průzkum víme, že Keltové přišli na Šumavu v 1.tisíciletí před naším letopočtem a žili na Šumavě více jak tisíc let. Nakolik Keltové konfigurovali šumavskou přírodu a krajinu se zřejmě nedovíme, ale protože dřevo bylo nepostradatelnou a nenahraditelnou surovinou každodenního života, byly i dřevorubecké práce bezesporu nedílnou součástí života Keltů.

K systematickému osídlování Šumavy dochází v 10. století příchodem Slovanů. Ti však kolonizovali pouze podhůří Šumavy a horským partiím se díky nepříznivým přírodním a klimatickým podmínkám vyhýbali. Kdo však v té době pronikal do nitra Šumavy byli zlatokopové. Z té doby jsou dodnes dochovány podél šumavských potoků a řek viditelné pozůstatky po rýžování zlata tzv. sejpy, které zde zlatokopové po rýžování zanechali. Nejvýše položené rýžoviště zlata v Čechách se nachází na Roklanském potoce a je pozůstatkem po rýžování zlata italskými zlatokopy, kteří sem přicházeli z Bavor v 10. století našeho letopočtu. Každé jejich obydlí bylo vystavěno ze dřeva, bez ohledu na dobu osídlení. Dřevorubecké náčiní proto bylo nepostradatelnou součástí zlatokopecké výbavy.

Vliv na osídlování Šumavy měly obchodní stezky či cesty, které přes Šumavu procházely od pradávna. Nálezy štípaných kamenných nástrojů z mladší doby kamenné u Modravy, vyrobených z křemene vyskytujícího se pouze v hloubi dnešního Bavorska, naznačují, že cesty tudy pravděpodobně vedly už za neolitu. Sporadické nálezy dokazují, že přes šumavský hraniční hřeben udržovali stezky i Keltové. Ale ani oni neměli zájem na trvalém osídlení horních částí Šumavy, která se díky postupnému ochlazování měnila ve velmi drsnou krajinu. K rozvoji obchodních cest přes centrální Šumavu došlo až za středověku. A i když existence obchodních cest nepřinesla do vrcholových partií Šumavy plošné osídlení, jejich budování a udržování vyžadovalo odlesňování těžko prostupných šumavských hvozdů.

K osídlení horních částí Šumavy dochází v 16. století v souvislosti s rozvojem sklářství, které zde našlo ideální podmínky jak v dostatku křemene, tak v dostatku dřeva. S rozvojem sklářství tudíž dochází i k rozvoji dřevařství. Tak jak rostla spotřeba paliva pro sklářské pece, tak rostla i těžba dřeva v šumavských lesích. Jedna sklářská huť spotřebovala každým rokem 1500 m³ tvrdého, zejména bukového dřeva, což představuje v přepočtu na plochu lesa rozlohu cca 5 hektarů. Dřevaři tak byli nepostradatelnou součástí sklářské výroby, a proto stálo u každé sklářské huti několik dřevařských domků. K největšímu rozvoji dřevařství však dochází na přelomu 18. a 19. století - v době úpadku sklářské výroby. Ta byla od Pošumaví až po horní partie Šumavy nahrazena rychle se rozvíjející dřevozpracující výrobou. Nově budované dřevozpracující pily, papírny a narůstající domácí dřevovýroba vyvolaly prudký nárůst poptávky po dřevu.

Postupná kolonizace, sklářská industrializace a zemědělské zúrodňování znamenaly obrovské lesní těžby, klučení a vypalování rozsáhlých lesních ploch. To vše bylo doprovázeno nikým nekontrolovanými lesními těžbami a volným pasením velkých stád dobytka, který byl do lesů vyháněn hned poté, co odtál poslední sníh. Pastvilo se v nich pak až do příchodu nového sněhu.

To vše se v západní části Šumavy změnilo až osvíceneckým přístupem hospodaření, které zde zavedl po roce 1799 kníže Josef II. Schwarzenberg, nový majitel Prášilského panství.

Prášilské panství se sice vyznačovalo rozlehlými a na dřevo bohatými lesy, ale do hlubokých šumavských lesů nevedly téměř žádné cesty a vodní toky byly pro svoji prudkost, časté peřeje a balvanitá koryta nesplavné. Nový majitel proto ihned po koupi Prášilského panství schválil návrh svého knížecího inženýra Josefa Rosenauera na stavbu plavebního kanálu, díky kterému by se mohlo plavit dříví z hloubi šumavských lesů až do Prahy. V červnu 1799 byla stavba plavebního kanálu zahájena a na podzim následujícího roku dokončena. Následujícího roku byla na kanále, který byl pojmenován jako Vchynicko-tetovský, zahájena pravidelná plávka dřeva. Lesní těžba, přibližování a plavba dřeva vyžadovaly značný počet dělníků i lesního personálu. Se vzestupem těžby dřeva tak souvisí historicky největší růst osídlení šumavské horské oblasti, které bylo na přelomu 18. a 19. století prakticky dokončeno. Na Šumavě nastala dvě stě let trvající zlatá éra dřevařství.