Plavební kanály
Se vzrůstající poptávkou po dřevě stoupal zájem o nedotčené lesy horské Šumavy. Rozsáhlé šumavské hvozdy sice byly nevyčerpatelnou zásobárnou dřeva, ale mimo několika málo prastarých obchodních cest a pašeráckých stezek zde nebyly žádné cesty, kterými by se dalo dříví svážet povozy.
Postupnou kolonizací se sice cesty budovaly, ale doprava dřeva koňskými nebo volskými potahy z odlehlých koutů Šumavy byla nákladná a v konečném výsledku prodělečná.
Lidé sice od nepaměti využívali k dopravě dřeva vodní toky, ale plavení dřeva z horních částí Šumavy bylo z mnoha důvodů téměř nemožné. Buď byly divoké šumavské toky plné meandrů a obřích balvanů, a tudíž pro plávku dřeva nevhodné, anebo vody ze Šumavy odtékaly jinam, než bylo potřeba. Mnoho plánů na jejich splavnění zůstalo bez realizace pro nedostatek finančního kapitálu.
Všechny potíže však dokázal překonat geniální schwarzenbergský knížecí inženýr Josef Rousenauer.
