Plavení dřeva

Nejstarším způsobem dopravy dřeva na větší vzdálenost bylo plavení dříví. První záznam o plávce dřeva na Šumavě pochází z roku 1130, druhý pak z roku 1211, kdy se jednalo o plavení palivového dříví po řece Otavě. Roku 1472 se začalo na Českokrumlovsku plavit volné polenové i vázané kmenové dříví. Plavení dřeva se rozmohlo natolik, že roku 1590 vydal Vilém Vok z Rožmberka „Plavební řád na horní Vltavě“.

Plavení dříví mělo tři formy. Nejstarší byla volná plávka polenového dříví, tam kde to vodní tok umožňoval, plavily se vodou volně celé kmeny a třetí formou byla voroplavba.

Volná plávka dřeva
K plavení se využívaly přirozené vodní toky. Pokud neměl vodní tok pro plavení dřeva dostatečné množství vody, musely být vybudovány umělé vodní nádrže.
Historie voroplavby
Po staletí byla voroplavba nejlevnějším způsobem dopravy dřeva.
Stavba vorů
Pro jednotlivé vorové tabule se používaly kmeny stejně dlouhé a stejně silné. Pokud tomu tak nebylo, kladly se kratší a silnější kmeny do středu vorové tabule.
Vaziště vorů
Vory byly svazovány na vazištích. Jednalo se o upravenou část vyššího břehu vodního toku nahoře vodorovného, který se náhlým zlomem svažoval do vody.
Voroplavba
Osádku voru tvořili zpravidla čtyři voraři – plavci, u každého vesla po jednom, z nichž ten nejzkušenější byl na „zadáku“. Plavilo se od jara do zimy a v případě mírné zimy i v zimě.
Vorařská mluva
Přibližme si některá zajímavá slova vorařské mluvy.