Sáňkování dřeva
Saněmi se na Šumavě sváželo jak krátké – metrové polenové dříví, tak i klády o délce až 25 metrů. Konstrukce saní proto odpovídala tomu, jaký náklad vezly.
Saně ke svážení polenového (jeden metr dlouhého) dřeva zvané šmejčky byly vyrobeny z bukového nebo smrkového dřeva. Musely být dostatečně pevné a robustní, ale zároveň musely být odlehčené, aby je mohl sáňkař ručně vytáhnout do kopce k vyrovnanému dříví. Sanice byly dlouhé cca 3 metry, oba přední konce – rohy, byly zahnuté směrem vzhůru. Na spodní část sanic byly připevněny skluznice vyrobené z mohutného železného pásu. Ke každé sanici byly připevněny zpravidla 3 sloupky, tzv. stupice, které byly s protilehlými stupicemi spojeny trámky, které saním dávaly jejich šířku, zpravidla 80 cm. Důležitou součástí saní byla brzda zvaná kraal. Jednalo se o vzhůru ohnuté držadlo vyrobené ze stromového samorostu, které bylo připevněno čepem k přednímu pravému sloupku – stupici. Na zadním konci brzdy byl připevněn železný brzdící hák, který se při přitažení brzdy zaryl do sněhu a tím se rychlost saní zpomalila. Pomocí této brzdy se ovládalo i zatáčení saní.
K sáňkování dlouhého dříví se používaly dvoje saně, připojené za sebou. Přední saně byly obdobné konstrukce jako saně na svážení polenového dříví, s rozdílem, že byly kratší a robustnější. Zadní saně byly ještě kratší se vzhůru ohnutými sanicemi na obou stranách. Druhé saně byly vybaveny brzdou – cca 80 centimetrů dlouhým bukovým špalkem, do kterého byly zatlučeny železné hřeby a který byl k saním připevněn řetězy. Při prudší jízdě sáňkař u zadních saní otočil špalek hřeby k zemi a přišlápnutím brzdil. Oboje saně byly vybaveny speciální konstrukcí pro uložení klád, tzv. oplenem. Oplen tvořil silný trám, jehož délka odpovídala šířce saní. Na jeho obou koncích byly vyvrtány díry, do kterých byly zapuštěny buď dřevěné, nebo ocelové klanice, mezi které se klády ukládaly. Ocelové klanice byly k sobě na vrcholu spojeny řetězy, dřevěné klanice provazy.
Sáňkování dříví probíhalo ve skupinách, a tak muselo být dobře organizováno. Práce ve skupinách umožňovala vzájemnou spolupráci sáňkařů při nakládání saní, svážení dříví, vykládání nákladu a vytahování prázdných saní zpět do lesa. Zabraňovalo se tak případným střetům jedoucích saní s nákladem se sáňkařem, který vytahoval po svážnici prázdné saně.
Výkonnost sáňkařů závisela na velikosti ložné plochy saní, spádových poměrech a jakosti sáňkařské trasy, na tělesné kondici a dovednosti sáňkaře a na přibližovací vzdálenosti. Při přibližovací vzdálenosti cca 1 km zvládl sáňkař denně dvě jízdy. Sáňkování bylo pro dřevaře dobrým výdělkem, a tak platilo, že nejen čas, ale i sníh jsou peníze.