Dřevaři a drvoštěpové
Práce v lesích
Jednou z nejdůležitějších surovin lidské historie je dřevo. Doba kamenná, bronzová a železná se liší, jak už z názvů vyplývá, technologicky nejpokročilejším materiálem archeologických nálezů, ale nenahraditelnou surovinou bylo v každé době dřevo. Stromy byly káceny za pomocí seker, a tak není divu, že se jejich nejstarší archeologické nálezy datují do starší doby kamenné, tedy do časů starších než 25 000 let před naším letopočtem. Dalším dřevorubeckým náčiním byla pila. Nejstarší archeologické nálezy obloukových pil se datují 3500 let před naším letopočtem. Archeologické nálezy tak dokazují, že dřevařské řemeslo můžeme řadit mezi nejstarší lidské aktivity.
Lesní práce byly od počátku rozděleny podle jednotlivých ročních období. Od jara do podzimu probíhaly těžební práce, při kterých se kácely stromy, pokácené kmeny byly za pomoci seker zbaveny větví a speciálními škrabáky (loupáky) se z odvětvených kmenů odstranila kůra. V zimním období bylo dřevo sváženo na speciálních saních zvaných „šmejčky“. Ke svážení dlouhých kmenů a polenového dříví v rovinatém terénu se využívaly volské či koňské potahy. Když jarní tání podstatně zvedlo hladiny vodních toků, ke kterým bylo dříví v zimě svezeno saněmi, probíhala plávka dřeva. Byla to doba, kdy člověk využíval bohatství šumavských lesů a o jejich budoucnost se příliš nestaral.
Tento přístup byl v lesích na západní části Šumavy změněn až osvíceným hospodařením, které zde zavedl po roce 1799 kníže Josef II. Schwarzenberg, nový majitel Prášilského panství. Práce v lese byly z nařízení nového majitele doplněny o pěstování a ochranu lesa, o inventarizaci lesa a organizaci lesního hospodaření. Tento způsob hospodaření se brzy rozšířil do celé Evropy a odpovědný lesní hospodář se jím řídí do dnešní doby.
Práce v lesích v době, kdy byly sekera a pila jedinou mechanizaci, byly prováděny výhradně silou lidských svalů. Proto ji mohl vykonávat pouze zdravý člověk s dobrými fyzickými předpoklady. Byla to i práce extrémně nebezpečná, která mnohdy vedla k vážným zraněním, často s následkem smrti. Důležitou vlastností dřevařů proto musela být dobrá znalost přírody a znalost techniky kácení stromů. Jelikož dřevaři vykonávali svoje řemeslo celoročně a výhradně v přírodě, museli se umět vypořádávat s rozmary počasí. Zvláště na Šumavě nebylo žádnou výjimkou, že se krásný slunečný den v okamžiku změnil na průtrž mračen či sněhovou vánici. Tyto znalosti byly dřevařům ku prospěchu zejména tím, že jim ochraňovaly jak zdraví, tak život.
Kácení stromů
Nezbytným vybavením dřevaře byla oblouková pila, sekera a dřevěné dřevorubecké klíny. Pokud bylo potřeba z kmenů odstranit kůru, byl dřevař vybaven i speciálním loupákem na kůru. Dříve než dřevorubec přistoupil k samotnému kácení stromu, musel si strom pečlivě prohlédnout, odhadnout jeho zdravotní stav, vyhodnotit směr větru a vyklidit okolí káceného stromu. To vše mělo vliv na bezpečné pokácení stromu. Při kácení silnějších stromů pracovali dřevaři nejméně ve dvojici. Za pomoci obloukové pily a sekery vyřízli a vysekali do stromu zásek, jehož úlohou bylo, aby strom padl bezpečně do zamýšleného směru. Strom pak byl podřezáván z opačné strany kmene a v okamžiku, kdy byla pila zaříznuta do kmene celá, zatloukl dřevorubec do řezu sekyrou dřevorubecký klín. Klínem byl strom vychylován do směru jeho pádu a klín zároveň zabraňoval, aby strom svíral v řezu pilu. V okamžiku, kdy strom začal padat do směru kácení, ustupovali dřevaři od káceného stromu šikmo vzad. Proto bylo důležité vyklizení okolí káceného stromu. Z pokáceného stromu dřevaři odřízli vrcholkovou část, která se nehodila k dalšímu zpracování. Z kmene, který byl určen k dalšímu využití, odsekali sekyrami větve a odvětvený kmen pak za pomocí ostrých loupáků zbavili kůry, tzv. odkornili. Neodvětvenou část a větve si buď obyvatelé přilehlých obcí odkoupili jako palivo či podestýlku pro dobytek anebo byly s kůrou na místě spáleny. Další zpracování kmene bylo závislé na jeho dalším využití. Pokud bylo dřevo určeno pro polenovou plávku, byl kmen rozřezán na metrová polena, která byla pomocí těžkých seker a štípacích klínů rozštípána na slabší kusy a ty pak byly vyrovnány do tzv. hranic. Hranice se rovnaly na místech, odkud se v zimě snadno svážely k vodním tokům. Proto se označovaly dlouhými tyčemi, aby je sáňkaři našli i při vysoké sněhové pokrývce. V případě, že byly kmeny určeny k dalšímu zpracování na pile, ke stavbě vorů nebo jinému využití, které vyžadovalo, aby byly kmeny delší, byl kmen nakrácen na potřebné délky. Šumavské jedle, které byly využity při stavbě lodí, byly ponechávány i ve 22metrových délkách.
Životní rytmus dřevařů
Životní rytmus dřevařů odpovídal prostředí a práci, kterou vykonávali. Pro dům a na živobytí bylo každému dřevorubci přiděleno knížecí vrchností zhruba 28 arů lesa. Ten si musel sám vytěžit, pařezy vyklučit a pozemek zúrodnit podle nařízení vrchnosti. Za dům a pozemek byl dřevorubcům uložen roční nájem ve výši jednoho zlatého a 20 krejcarů. Každý dřevorubec se za sebe i své potomky smluvně zavázal porazit v panských lesích 100 sáhů polenového dřeva při mzdě 15 až 23 krejcarů za jeden sáh. Do 7.9.1848, kdy bylo patentem císaře Ferdinanda zrušeno poddanství, byla každému dřevorubci uložena roční povinnost 26 dnů roboty. Pokud dřevorubci pracovali v lesích při Luzném a Roklanu, bylo jim za cestu tam a zpět odpočítáváno 16 robotních dnů. Každý dřevorubec mohl držet pouze dvě krávy na mléko, ovšem bez telete. Chov koz či ovcí byl pod trestem zabavení nalezeného zvířete zakázán.
Život dřevorubců byl rozdílný podle toho, zda docházeli za prací z okolních horských osad anebo z podhorských vesnic. Dřevorubci z horských osad pracovali v lesích od pondělka do soboty. Vycházeli v pondělí za hluboké tmy a šli lesem, ve kterém nevedly žádné cesty, žádné silnice. Díky dobré znalosti prostředí došli po mnohahodinovém pochodu k místu, kde měli vystavěny dřevorubecké přístřešky či chatrče. V sobotu večer se vraceli do svých domovů ke svým rodinám smýt ze sebe celotýdenní dřinu, dojít do kostela na mši a zasednout s rodinou k nedělnímu obědu. Navečer pak posedět v oblíbené hospůdce a při pivním moku a fajfce naplánovat příští pracovní týden.
Dřevaři z dalekých podhorských vsí docházeli do lesů na celou pracovní sezonu i s rodinami a s sebou si brali dobytek i drůbež. Jejich dřevorubecké přístřešky byly větší o chlév pro dobytek. Dřevorubecké přístřešky či chatrče byly vystavěny z kamení, neotesaných klád a větví. Uvnitř příbytku se nacházely lavice, na kterých se sedělo i spalo a jednoduchý stůl. Uprostřed přístřešku bylo ohniště. Pokud bylo takových obydlí vystavěno na jednom místě více, kolonie dostala svoje jméno. Takových osad bylo jen v okolí Modravy deset, největší z nich byla kolonie Josephstadt.
Dřevorubci neměli během své práce čas na přípravu jídla, a tak jim v práci musela stačit jen polední svačina - chléb, vařené vejce, někdy sýr a slanina. Hlavní jídlo přišlo až k večeru, když se dřevaři vrátili do svých příbytků. Tam si uvařili bramborovou polévku nebo moučnou kaši (šterc) ke které přikusovali uzené maso s okurkou. Dřevorubci si mnohdy stravu vylepšovali lovenou zvěří, jelikož byli zdatnými pytláky.
Oděv a obuv se musely přizpůsobit druhu práce. Dřevař měl především kvalitní pevné boty, přizpůsobené do nerovného a také zledovatělého terénu. Nohy až ke kolenům pokrývaly teplé tlusté punčochy. Kalhoty byly vyrobeny z vyčiněné kůže. Košile byla vyrobena z hrubého vlněného plátna a oděv byl zhotoven z koudele a vlny. Vedle pokrývky hlavy – širokého plstěného klobouku nesměla chybět ani dlouhá vlněná šála.