Výroba potaše

Potaš, chemicky uhličitan draselný, je jednou ze složek českého draselnovápenatého křišťálu. Potaš usnadňovala tavení sklářských písků a v tavené směsi vytvářela křemičitan draselný, který ovlivňoval vlastnost skloviny. Draselná skla byla jasnější s vysokým leskem, měla čistější barvu a vynikala tvrdostí a povrchovou odolností, které byly potřebné pro následné rytí a broušení.

Základní surovinou pro výrobu potaše byl dřevný popel. V nejstarších dobách se popel získával tak, že se pod vyhlédnutým stromem rozdělal oheň a strom se spálil nastojato. Bylo zcela běžné, že takto najednou hořely desítky stromů, a shořel-li při takovém pálení větší kus lesa, znamenalo to pouze jediné – více popela. Výroba potaše z popela spotřebovala obrovské množství dřeva, což mělo za následek spálení rozsáhlých lesních ploch, o které se dál nikdo nestaral.

Popelářství stejně jako draslářství patří do skupiny významných lesních řemesel, které bylo pracovní příležitostí pro veliké množství lidí. Popeláři pracovali nejméně ve dvojicích a pokud pracovali daleko od svých obydlí, stavěli si v lese z klád, větví, kůry a kamení jednoduché přístřešky. Mimo znalosti a zkušenosti s technikou pálení museli mít popeláři zkušenosti i s lovem zvěře. Ta jim zajišťovala obživu v případech, kdy pracovali celé týdny daleko od svých obydlí.

Vlastní výroba potaše probíhala v draslárnách, na Šumavě zvaných flusárny. Měla dvě výrobní fáze – vyluhovací, která probíhala v letním období, a odpařovací, která probíhala v zimě. Vyluhování popela probíhalo v pěti velikých flusárenských kádích, do kterých se popel napěchoval a pak se proléval čistou měkkou teplou vodou. Získaný filtrát (výluh) vytékal vypouštěcím otvorem buď do konve zapuštěné v zemi, anebo korýtky do sběrné kádě. Smyslem vyluhování bylo odloučení rozpustných minerálních solí od mechanických nečistot a nerozpustných sloučenin.

Výluh se vařil v mělkém železném odpařovacím kotli o průměru přes jeden metr. Od pondělka do pátku se pod kotlem topilo a jak se voda z výluhu odpařovala, tak byl postupně do kotle přiléván další a další výluh, který vařením houstl. V sobotu se pod kotlem přestalo topit, aby mohla vzniklá hmota přes neděli vychladnout. Chladnutím se vyvařený výluh změnil na pevnou hmotu tvrdou jako kámen, která byla z kotlů vylamována krumpáči, sekerami nebo železnými tyčemi.

Takto vyrobená potaš se však hodila pro výrobu méně kvalitního skla, protože obsahovala zbytkové množství vody a nežádoucí organické příměsi. Proto se postupem času ve sklárnách stavěly speciální kalcinační pece, kde byla potaš vypalována, aby se zbavila zbytků vody a nežádoucích organických částic.