Domácí výroba

Šumavské lesy poskytovaly dostatek materiálu ke zhotovování nesčetných výrobků, které se staly obchodním zbožím. Zřejmě nejdelší tradici měla na Šumavě výroba hospodářského nářadí, nástrojů a dlabaných nádob. Koncem 19. stol. pracovalo ve všech šumavských obcích na 300 výrobců zejména z řad chudých domkařů, kteří s příchodem zimy dovezli do svých domovů z lesů potřebné dřevo a ve volných chvílích zhotovovali dřevěné zboží určené k prodeji. Jejich produkce zahrnovala tradiční šindel, zemědělské nářadí – lopaty, hrábě, vidle, násady, kosišťata, topůrka, cepy a další.

Šumavští domácí výrobci dokázali v 19. století zhotovovat i výrobky, k nimž byla nezbytná znalost speciálních výrobních postupů – sudy na pivo, pálenku, zelí, dehet, máselnice, díže atp.

První betlém, zvaný také jesličky, postavili roku 1562 v Praze v Týnském chrámu jezuité. Zvyk se pak rychle rozšířil do Čech, na Moravu a do Slezska.
Šumava byla odjakživa místem magických sil a skrytých tajemství. Patří k nim i svérázný zvyk šumavského lidu, stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti.
Dřeváky byly celodřevěné boty, které se na Šumavě vyráběly od nepaměti. Jejich výroba přetrvala až do 20. století.
Šindel, dřevěná destička, byla v minulosti nejpoužívanější střešní krytinou na lidových stavbách.
Nejslavnějším šumavským výrobcem hraček byl tesařský mistr Franz Watzlawick, který v roce 1878 zakoupil u Rejštejna malou dřevařkou dílnu.