Sáňkování polenového dříví
Už při výrobě rovnali dřevorubci hranice polenového dříví na místech s ohledem na zimní sáňkování. Odtud pak byla na podzim vyznačena a vyklizena nejvhodnější trasa k vodnímu toku. Před zahájením sáňkování byl na sáňkovací svážnici (smyku) v celé její trase a v šíři, která odpovídala šířce saní, podupáváním udusán sníh. Někdy bylo k udusání užito i koní. Za mrazů byla svážnice polévána vodou, aby zledovatěla. S úpravou tras, které byly mnohdy dlouhé i jeden kilometr, pomáhaly celé rodiny dřevorubců.
Množství dřeva naloženého na saně odpovídalo velikosti ložné plochy, zejména délce saní. Polena byla na saně nakládána napříč tak, že měl sáňkař náklad hned za zády. Sáňkař proto musel náklad velmi dobře za pomoci lan, řetězů a háků upevnit, aby ho uvolněná polena nezranila nebo aby se celý náklad nevysypal. Při sáňkování na svazích přivázal sáňkař řetězem za saně svazek polen o velikosti až 0,5 plnometru, který jízdu přibržďoval. Na prudkém svahu použil i svazky dva. Váha celého nákladu plně naložených saní činila bezmála jednu tunu. Sáňkování proto vyžadovalo sáňkaře zkušené a dovedné.
Svážnice nevedly z kopců do údolí přímo, ale měly obloukovitý průběh. Na přímé svážnici by saně nabraly značnou rychlost a staly by se neovladatelnými. To by znamenalo jediné – smrt sáňkaře. Na obloukovité svážnici dosahovaly saně rychlosti 30–40 kilometrů v hodině. K bezpečnému řízení saní a k jejich brzdění měli sáňkaři obuty kožené boty okované po obvodu podkůvkami s hroty, ke kterým byly koženými řemínky připevněny náledníky ve tvaru železné ostruhy. Při příjezdu k vodnímu toku sáňkař náklad vyrovnal na jeho břeh. S vykládkou a nakládkou polenového dříví a s vytahováním saní zpět do kopce pomáhala sáňkaři zpravidla celá rodina.