Tis červený
Tis je naše původní pomalu rostoucí, stálezelená, výrazně stínomilná, jehličnatá dřevina, rostoucí jako keř nebo více kmenný strom, dorůstající výšky 12–20 metrů. V přírodě je především stromovitý, v kultuře bývá častěji keřovitý. Tis je náš nejtmavěji zbarvený jehličnan, keř nebo strom. Jako strom bývá často více kmenný. Dorůstá výšky 12 až 20 metrů. Roste velmi pomalu – letokruhy jsou nahloučené. I velmi staré stromy si zachovávají neobvyklou štíhlost. Jsou známi jedinci staří přes tisíc let.
Kmen je svalcovitý. Kůra je tenká, červenohnědá nebo šedohnědá, rýhovaná, odlupuje se ve velkých tenkých šupinách. Borka se odlupuje v tenkých destičkách (šupinách).
Typ růstu tisu je ovlivněn způsobem, kterým byl namnožen. Jsou-li tisy pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány vegetativně – řízkováním, dceřiná rostlina si poměrně dlouhou dobu uchovává typ růstu, který měla původní větvička, ze které byl odebírán řízek.
Tis má rozvinutý srdčitý kořenový systém, který dřevinu dobře ukotvuje i na skalnatých a suťových stanovištích.
Kvete v březnu a dubnu. Jedná se o dvoudomou dřevinu, samčí a samičí květy se rodí na oddělených rostlinách. Samčí šištice jsou kulovitého tvaru a vyrůstají jednotlivě v úžlabí jehlic, pylová zrna nemají vzdušné vaky. Samičí květy představují jednotlivá vrcholová vajíčka podepřená jedním nebo více páry listenů.
Přirozeně se na našem území vyskytuje roztroušeně až vzácně, je chráněný zákonem. Díky své odolnosti vůči imisím je často pěstován nejen v zahradách a arboretech, ale i v městské zeleni a na hřbitovech.
Celý strom tisu (vyjma dužnatého míšku – nepravého plodu), počínaje kořeny, přes dřevo, kůru, jehličí až po semena, je prostoupen jedovatými alkaloidy, které dráždí trávicí ústrojí a zastavují dýchání a srdeční činnost. Smrt může nastat během několika minut po požití. Ve starověku a středověku byl používán jako vražedný prostředek.
Tis je dřevina jádrová, s bělí ostře ohraničenou od jádra. Běl je úzká a nažloutlá, jádro je mohutné, tmavě červenohnědé. Ve dřevě se nevyskytují pryskyřičné kanálky.
Využití
Tis je náš nejtvrdší jehličnan. Pružný, houževnatý, s neobyčejně trvanlivým dřevem, které nehnije, není napadáno červotočem. Pro svou svalovitost se velmi špatně štípe. Je velmi tvrdé. Dřevo bylo v minulosti vysoce ceněné jako materiál ideální k výrobě luků a kuší. I Otzi z doby bronzové, nalezený v roce 1991 v rakouských Alpách měl u sebe nedokončený luk z tisu. Dále se používal k výrobě ozdobných knoflíků, pravítek, drahocenného nábytku (černě namořený tis se nazývá německy eben), hudebních nástrojů, intarsií, dýh – zvláště kořenových, píp do sudů na víno, stolního náčiní – rukojetí vidliček a nožů. Dnešní využití tisu představuje výroba dýh, které se dále zpracovávají na exkluzivní nábytek.
