Výroba kolomazi (dehtu)
Dřevný dehet, hustá olejovitá kapalina tmavohnědé až černé barvy, vznikal jako druhotný produkt při pálení dřevného uhlí. Proto se v oblastech bohatých na pryskyřičné dřeviny budovaly na jeho výrobu speciální milíře. Výroba dehtu patřila mezi lesní řemesla. Stejně jako uhlíři, byli i dehtáři specializovanými řemeslníky vykonávající nebezpečné povolání.
Dehtářské uhliště (tzv.stádlo) tvořila okrouhlá zděná nebo kamenná dlažba o průměru cca 4 metry, která se svažovala ke svému středu, ve kterém byl odtokový otvor pokrytý roštem. Odtud vedl do nádrže umístěné mimo obvod milíře úzký nakloněný žlab. Stavba dehtářského milíře probíhala obdobným způsobem jako u milíře uhelného. Polena se stavěla natěsno tak, aby vytvořila kužel, který byl pokryt dvojí vnější vrstvou. První vrstva byla z větví a na ni byla nanesena směs země, kousků uhlí a mouru - tzv.patro. Ta povrch milíře vzduchotěsně uzavřela.
Zapalování dehtového milíře probíhalo stejně jako uhelného. Po rozhoření milíře začaly z rozehřátého dřeva unikat do žlabu kapaliny. Nejdříve nahnědlá voda, která se vylévala, poté syrový terpentýn, které se užíval k dalšímu zpracování, a nakonec vytékal čistý dehet. Čím pomaleji milíř hořel, tím více dehtu z rozložené pryskyřice vytékalo. Pokud hrozil déšť, bylo nutné vystavět v této fázi nad milířem přístřešek, aby milíř nezmokl. Když přestal vytékat dehet, milíř se ochladil a rozebral jako v případě milíře uhelného.
Dehet se využíval k impregnaci beček a sudů, ale také lan a rybářských sítí, lodí, kůží, řemenů a obuvi i k nátěru šindelových střech. Používal se také k ošetření kožních chorob, na kopyta, i jako hořlavina pro louče, zápalné šípy a smolné věnce. Dehet se dále používal k výrobě kolomazi. Nejdříve se kolomaz vyráběla smícháním dehtu a loje nebo sádla. Smícháním dehtu s mastkem nebo sádrou se dosáhlo toho, že kolomaz nebyla pro mazání kol příliš tekutá. Kolomaz sloužila k mazání náprav u vozů, k mazání všech dřevěných a později kovových strojů a převodů ve mlýnech, pilách, hamrech či dolech.