Stojatý milíř
V našich zemích existovaly dva základní druhy milířů – stojaté a ležaté. Stojaté milíře se dále dělily na vlašské, severoněmecké a slovanské.
Základ milíře tvořil král, který sloužil k zapalování milíře. U vlašských milířů tvořily král tři dřevěné tyče zatlučené do země tak, aby tvořily rovnoramenný trojúhelník. Král u severoněmeckých milířů, které se zapalovaly shora, tvořil král jeden kůl, který se obložil směsí drobného suchého dřeva, chrastí a kůry. U severoněmeckého milíře zapalovaného zdola tvořily král tři dřevěné tyče jako u vlašského milíře, s tím rozdílem, že byl u země pomocí prken vytvořen kvůli lepšímu proudění vzduchu prostor. Král u slovanských milířů tvořily dvě tyče, mezi které se narovnalo chrastí nebo drobné dříví. Tyče byly nad každým patrem a na vrcholu svázány větví nebo houžví.
U vlašských milířů se stavěla nejdříve kruhová dřevěná podlaha zvaná most. Funkcí mostu bylo vymezit tvar budoucího milíře, ale především rozvést do nitra milíře oheň. U slovanských a severoněmeckých milířů se most nestavěl. Pokud měly být tyto milíře zapáleny zespodu, byl od kraje směrem ke králi položen silný kmen, který po vytažení vytvořil vodorovný kanál, který se před zapálením milíře zaplnil zápalnou směsí drobného suchého dříví, uhlí a kůry.
Stavba milíře probíhala tak, že se okolo krále stavěla v mírném sklonu nejdříve slabší polena, poté silnější polena a ke kraji milíře opět slabší. Další patro polen se stavělo stejným způsobem, avšak polena se stavěla slabším koncem vzhůru. Polena musela být skládána k sobě tak, aby nevznikaly žádné mezery. Pokud vznikly, byly vyplněny menším dřívím, někdy i mourem, který umožnil rychlé rozšíření ohně, čímž se docílilo většího výtěžku dřevěného uhlí. Na vrcholu se stavěla tzv. čepice. U vlašských milířů se stavěla tak, že se kolem krále stavěla krátká polena slabším koncem vzhůru, u severoněmeckých milířů se polena kladla okolo krále vodorovně, u slovanských byly nejdříve naskládány okolo krále špalky a na ně ve velikém sklonu polena delší. Nakonec byl celý milíř utěsněn dvouvrstvým venkovním obalem. První vrstva byla z čerstvých větví, jehličí a drnu, vnější vrstva, zvaná patro, byla tvořena směsí země, kousků uhlí a mouru. Ta povrch milíře vzduchotěsně uzavřela. Okolo milíře byla vystavěna dřevěná konstrukce, která bránila sesuvu patra z příkrých stěn milíře a sloužila i jako ochoz okolo milíře.