Stavba vorů
Pro jednotlivé vorové tabule se používaly kmeny stejně dlouhé a stejně silné. Pokud tomu tak nebylo, kladly se kratší a silnější kmeny do středu vorové tabule. Čelo vorové tabule (předek) bylo vždy sestaveno ze slabších konců kmenů, které k sobě byly dokonale pevně svázány. V případě plavby v balvanitém řečišti, peřejemi, prudkými zátočinami nebo v prudkém spádu vodního toku na tom závisela jak bezpečnost plavby, tak život a zdraví posádky. Předek voru se spojoval cca třemi smrkovými tyčkami – „vořinami“, které se provlékly otvory, které byly příčně vyvrtány v přední části všech kmenů. Dále se zpevňoval slabšími příčnými kmeny – „jochy“, upevněnými pomocí „houžví“ k dřevěným kolíkům – „slukám“. Zadek voru byl svázán houžvemi a zpevněn příčnou kládou – „podvalem“. Jednotlivé vorové tabule se spojovaly houžvemi do „pramenů“. První vor v prameni se nazýval „předák“, druhý „slabák“, třetí „přední šrekovej“, to proto, že na něm byla umístěna brzda zvaná „šrek“. Další vory pojmenování neměly a říkalo se jim „ve střídě“. Na předposledním voru byla opět brzda „šrek“, proto měl název „zadní šrekovej“. Poslední vor se nazýval „zadák“. Maximální šířka pramene činila 6 metrů, maximální délka 140 metrů. Při příznivém stavu vody dokázali voraři přepravit náklad o velikosti 150 plnometrů dřeva. Pro představu šlo o náklad, který dnes odvezou čtyři kamiony.
Hotový pramen se musel pro plavbu vystrojit. Opatřil se „vejponou“, což byl silný špalek, který zabraňoval, aby při plavbě v divoké vodě nebo propusti vjel vor „slabák“ pod vor „předák“. Jednotlivé vorové tabule byly spojeny „rozvorou“, což byla několikametrová dřevěná tyč, jejímž úkolem bylo udržet pramen v rovině. Pramen se řídil vesly. Na předáku byla dvě vesla vpředu – levé veslo vrátenské a pravé veslo pacholčí. Tato vesla sloužila k řízení pramene a byla obrácena proti vodě. V zadní části „předáku“ bylo umístěno veslo zvané „ve slabejch“, kterým se v případě potřeby natáčel pramen. Čtvrté veslo zvané „opočina“ bylo umístěno na „zadáku“ a kormidlovala se jím zadní část pramene. Vesla byla upevněna do „nožic“.
Pojďme si přiblížit, co to byla houžev. Houžev byla prastarý vázací prvek, ve své podstatě dřevěný provaz. K výrobě houžví se využívaly čerstvé smrkové nebo jedlové větve nebo kmínky o délce jeden až čtyři metry a o průměru dva až pět centimetrů. Větve nebo kmínky se důkladně očistily a pak se na jednoduchém dřevěném roštu napařovaly nad ohněm. Při správném napaření se míza nad ohněm rozpálila a učinila větve či kmínky dostatečně vláčnými a elastickými. To bylo velmi důležité, aby se při dalším zpracování na „veřtatu“ nelámaly. Veřtat byla dřevěná koza vyrobená z šestimetrové klády o průměru kolem dvaceti centimetrů, která stála na čtyřech dřevěných, dostatečně stabilních nohách. K výrobě houžví byly zapotřebí veřtaty dva, rozestavěné od sebe na délku větví či kmínků. Do zadního z nich se horký napařený kmínek či větev zasadily svým silnějším koncem a řádně zaklínovaly kolíkem „cvokem". S takto upevněnou větví či kmínkem pracovník kroutil, dokud se nestala dostatečně měkkou a ohebnou. Houžev se pak slabším koncem spirálovitě natáčela na „kmytl“, což byla zhruba metr dlouhá a tři centimetry silná hůl, na obou stranách zašpičatělá. Vyrobené houžve se vázaly po pětadvaceti kusech do otýpek. Výhodou houžví bylo, že ve vodě nerezivěly. Na kvalitě houžví závisela bezpečnost voroplavby.