Volná plávka dřeva
K plavení se využívaly přirozené vodní toky. Pokud neměl vodní tok pro plavení dřeva dostatečné množství vody, byly vybudovány umělé vodní nádrže, ze kterých byl vodní tok během plávky napájen. Pokud vodní tok nesplňoval základní požadavky pro plavení – šířku, směr, spád a hloubku, musel být upravován. Šířka toku musela dovolit otočení polena mezi břehy, dostatečná hloubka zabraňovala, aby se napolo potopené plovoucí dříví nezachycovalo o dno koryta. Optimální spád zajišťoval, aby polena v prudkém proudu nevyskakovala na břeh, dlouhé zátočiny s pomalým proudem a nedostatečnou hloubkou byly upraveny průkopem na kratší, přímé a hlubší koryto. Břehy byly zpevňovány pletenými plůtky, řadou dřevěných kůlů usazených vedle sebe nebo vyskládanými balvany ( tzv. kyklopským zdivem).
Plavení dříví bylo pro širý šumavský kraj netrpělivě očekávanou událostí. Před započetím plávky bylo nutné zkontrolovat stav celého vodního toku, ze kterého byly odstraněny přes zimu napadané stromy a opravena zařízení sloužící k plávce dřeva. V případě přirozených vodních toků probíhala plávka v dubnu a květnu, kdy byly vodní toky naplněny vodou z tajícího sněhu. Plavilo se přirozeně proschlé dříví, syrové by se brzy potopilo a docházelo by tak ke značným ztrátám. S plavením se začínalo na nejhořejší části vodního toku, aby byly nejdříve splaveny nejvzdálenější zásoby dřeva. Při volné plávce polenového dříví se jednotlivá polena naházela do vodního toku a nechala se unášet proudem na místo určení.
Volná plávka polenového dříví za pomoci vody z plavebních nádrží byla závislá na množství vody z vypouštěné nádrže. Plávka proto neprobíhala plynule, ale etapově, v závislosti na množství vody, které dokázalo plavené dříví unášet. Polenové dříví bylo nejdříve naházeno do vodního koryta a až poté byla plavební nádrž vypuštěna. Po opadnutí vody bylo nutné počkat, až se plavební nádrž opět naplní vodou. Plávka za pomoci plavebních nádrží probíhala v květnu a červnu.
Po celé plavební trase byli na březích v cca dvousetmetrových úsecích rozestavěni plavci, kteří plaveckými háky odpichovali zaklíněná polena a polena vytlačená na břeh přívalem vody házeli zpět.
V případě plávky dřeva z Prášilského panství bylo polenové dříví plaveno do Dlouhé Vsi, kde bylo dříví vytaženo z vody a na velkokapacitním dřevoskladu vyskládáno do hranic. Poslední plávka polenového dříví byla na Vchynicko-tetovském kanále uskutečněna v roce 1958.
Vchynicko-tetovský plavební kanál
Nedílnou součástí volné plávky polenového dřeva na západní části Šumavy byl Vchynicko-tetovský plavební kanál, dlouhý 14,4 kilometru, široký 4–5 metrů a průměrně hluboký 1,6 metru. Autorem kanálu byl schwarzenberský knížecí inženýr Josef Rosenauer. Celý systém kanálu byl vybudován tak, aby spojil řeku Vydru s řekou Křemelnou a zároveň obešel nesplavné a balvanité koryto řeky Vydry od Antýglu po Čeňkovu Pilu. Součástí stavby kanálu bylo hrablo (rechle), jehož účelem bylo zachytávat připlouvající polena a navádět je do vtoku plavebního kanálu. První plávka dřeva tímto kanálem se uskutečnila na jaře roku 1801, poslední plávka pak v roce 1958 a končila na Rokytě.
Schwarzenberský plavební kanál
Prvním plavebním kanálem na Šumavě byl Schwarzenberský plavební kanál, vystavěný podle projektu Josefa Rosenauera z roku 1774. Kanál umožnil plavení dřeva z nepřístupných lesů na severních svazích Smrčiny, Plechého a Třístoličníku. Celková délka kanálu (včetně 400 metrů dlouhého tunelu u osady Jelení) činí 44 km. První plavení dříví bylo uskutečněno roku 1791, poslední plavební příkaz k provedení jarní plavby dříví byl vydán 20. března 1961. Schwarzenberským kanálem bylo plaveno polenové dříví i celé kmeny. Tím, že kanál spojuje jeden z přítoků Studené Vltavy s rakouskou řekou Grose Mühl, která je přítokem Dunaje, propojuje úmoří Severního a Černého moře.