Historie voroplavby

Po staletí byla voroplavba nejlevnějším způsobem dopravy dřeva. Prvním písemným dokladem o voroplavbě v Čechách je privilegium Jana Lucemburského z roku 1316. Další písemná zmínka pochází od Karla IV a byly v ní stanoveny rozměry vorových propustí a jezů na vodních tocích.  V květnu roku 1772 vydala Marie Terezie „Patent o vodním mýtu s tarifem“ a v květnu roku 1777 „Navigační patent“. Patenty Marie Terezie byly z právního a technického hlediska základem k systematické regulaci českých řek.

Do roku 1894 sloužily vory k přepravě osob a jakéhokoliv zboží, ve středověku zejména soli a zvířat. Na základě nového vodního zákona z roku 1894 mohli voraři na vorech dopravovat pouze dříví – výřezy kulatiny, palivové dříví, vlákninu, důlní dříví, pražce a tyčovinu.

Vor

Vor je svazek dlouhého dříví (kulatiny) vytvořený podle technických zásad a dlouhodobých zkušeností, který pluje samotíží v proudící vodě. Na našem území byl používán jediný typ voru – tabulový, který byl vytvořen z jedné vrstvy vedle sebe svázaných kmenů. Vory se stavěly na vazišti dvěma způsoby. Buď se vor sestavil na břehu a spouštěl se na vodu hotový, anebo se na vazišti upravily kmeny, které se spouštěly do vody a vor se sestavil přímo ve vodě.