Les na jaře
Jaro v lese, tak jako v celé přírodě, je časem proměn vyvolaných všeobecnou změnou klimatických podmínek. Nastává počátek vegetačního období. Zvyšuje se teplota, koruny stromů jsou intenzivněji osvětlovány slunečními paprsky, zvýšená zásoba vody v půdě uvádí do činnosti kořenovou soustavu. Rostliny začínají transpirovat – vypařovat vodu. Největší změnou procházejí pupeny, které rostou, raší a rozpukávají, mění se na listy a květy.
Rašení však není jediným životním projevem probouzejícího se lesa. Vláha a teplé jarní počasí působí změny v semenech, která při spadu zapadla do živné půdy. Zárodek budoucího stromu uprostřed semene vlivem tepla a vláhy bobtná a spolu s ním nabývá na objemu i živé pletivo, které jej obaluje. Slupka semene nevydrží ten tlak a praská, ze semene vystupují kořínky, které přitahovány zemskou tíží se zakřivují směrem svisle dolů.
Práce v lese na jaře
Před tím, než přešly šumavské lesy do majetku Schwarzenbergů, byly tyto lesy doslova plundrovány. Les byl využíván s cílem co největšího zisku, ale o jeho budoucnost se nikdo příliš nestaral. Lesní práce dostaly řád až s příchodem Schwarzenbergů, kdy byly rozděleny do třech základních kategorií – práce v pěstování lesa, v ochraně lesa a v těžbě a dopravy dřeva. V šumavských lesích byla také vykonávána lesní řemesla, mezi které patřilo zejména pálení dřevěného uhlí, výroba dehtu a smolaření.
Jaro trvalo v podmínkách horní Šumavy krátce. Nepřicházelo dříve než v dubnu, za vysoké sněhové pokrývky až v květnu. O co bylo jaro na Šumavě kratší, o to byly jarní práce v šumavských lesích intenzivnější.
S příchodem jara ukončili dřevaři svážení dřeva z lesních porostů k vodním tokům a k uhlířištím. Provádělo se nákladními saněmi zvanými na Šumavě „šmejčky“. Svážení dřeva bylo následně vystřídáno jeho plavením. Nástupem jara, když naplnil tající sníh vodou plavební nádrže a splavné vodní toky, nahazovaly celé rodiny místních dřevařů i dřevařů z Pošumaví, kteří na jaře přicházeli na horní Šumavu za prací, nahromaděné polenové dříví z břehů do vodních toků. Muži pak dlouhými bidly uvolňovali po celé trase toku až k plavebnímu kanálu uvízlá polena. Ve Vchynicko-tetovském plavebním kanálu bylo plaveno dříví polenové, ve Schwarzenberském plavebním kanálu na jihu Šumavy bylo plaveno jak dříví polenové, tak i celé kmeny. Na Schwarzenberském kanálu tak bylo mužskou prací nejen uvolňování uvízlých polen, ale také ruční navalování kmenů do plavebního kanálu.
S příchodem jara se naplno rozběhly pěstební práce, kde tou nejdůležitější činností bylo zalesňování. Podle stanovišť bylo zalesňování prováděno buď výsadbou stromků nebo síjí. Výsadba byla prováděna zejména víceletými sazenicemi, na vhodných lokalitách i jednoletými až dvouletými semenáčky. Jak sazenice tak semenáčky byly vypěstovány v lesních školkách, ale využíval se i přírodní sadební materiál z lesních semenišť. Pro malý efekt bylo postupně od semenišť upuštěno. Síje byla prováděna semeny, která byla vyluštěna během zimy. Ale i od síje bylo pro malý efekt postupně upuštěno. Zalesňovány byly paseky po těžbě z předchozího roku a zároveň byly doplňovány místa po uhynulých sazenicích zalesněných v předchozích letech. Zalesňování muselo být zorganizováno tak, aby byly všechny jehličnaté sazenice vysázeny ještě před jejich rašením. Po sazenicích vyzvednutých v lesních školkách zůstaly prázdné záhony. I ty se musely co nejdříve zaškolkovat novými semenáčky vypěstovanými ze semen z kvalitních a geneticky uznávaných stromů. Všechny tyto pěstební práce prováděly zejména ženy.
Prvními jarními pracemi v ochraně lesa bylo kácení lapáků, které sloužily k záchytu největších škůdců šumavského smrkového lesa - kůrovců. Muži ještě za sněhové pokrývky káceli v lesích vyznačené vzrostlé smrky a odvětvený kmen pak přikryli po celé délce větvemi. Za jarních slunečných dní pak lákala vůně uvadajících větví a stromu rojící se kůrovce. Síla jejich náletu pak byla důležitá pro rozhodování, kolik dalších lapáků musí být pokáceno, aby se zabránilo přemnožení kůrovců. Nebezpečným škůdcem na mladých stromcích je klikoroh, pro kterého jsou atraktivní pařezy z těžeb z předchozího roku. Po roztátí sněhu se proto na těchto pasekách klučily (odstraňovaly) pařezy. Klučení bylo těžkou mužskou prací a vytrhané pařezy pak byly rozštípány na palivo. V borových lesích v nižších polohách Šumavy byly lesy ochraňovány sběrem a hubením housenek bekyně mnišky a bourovce borového.
S příchodem jara se naplno rozběhly i těžební práce. Byly zahájeny úmyslné těžby – holoseče, v mladých lesních porostech výchovné těžby zvané probírky a zpracovávaly se stromy poškozené větrnou nebo sněhovou kalamitou a smrky napadené kůrovcem. Pokácené stromy byly ihned odkorňovány a kůra byla spolu s větvemi pálena. Odkorněné kmeny pak dřevorubci rozřezávali buď na metrová polena, nebo na pilařské výřezy, případně je ponechávali v celých délkách pro stavění vorů. Silné metrové špalky museli dřevorubci rozštípat na menší kusy.
Na jaře se také plným proudem rozběhlo pálení dřevěného uhlí. Skupina zpravidla tří zkušených uhlířů vystavěla z polenového dříví, které bylo k uhlířištím navezeno přes zimu, milíř, ze kterého bylo za pomalého hoření, za minimálního přístupu vzduchu, ale za vysoké teploty hoření vypáleno dřevěné uhlí.